www.PRYnCYPall.cz

Když redaktor Martin vkládal na stránky tuto reportáž, tak netušil co se stalo. Aniž by to tušil, psal reportáž z posledního koncertu Pepy Streichla.

Blues od Schönthala doznělo  

100 let výročí založení ostravské Pivnice U rady, za socialistického režimu pojmenované U pošty na Poštovní ulici v sobotu 10.8.2013 přilákalo velice hodně lidí. Také se bylo na co dívat a nejenom to. Zřejmě tím největším trhákem bylo plzeňské pivo čepované přímo z cisterny za 36,- Kč a také spousta dobrot.

Samozřejmě, že ani kultura nezůstala o moc pozadu a bylo si nejenom co poslechnout, ale také podívat, takže kdo chtěl v sobotu odpoledne v centru ještě zaplatit poslední složenky, musel prodírat mezi narvanými stoly anebo to zkrátka vzít z druhé strany, pokud jej pořadatelé vpustili zpoza pódia (humor). J Jasně, že přes víkend v Ostravě se na poště člověk chytne pouze na poště hlavní, na, tou dobou, rozkopaném hlavním nádraží. Tím jsem jakoby záměrně naznačil i trasu své cesty, téměř.

Paradoxem je, že na internetu ohledně historie jedné z nejdůležitějších a nejznámějších restaurací v centru Ostravy toho moc nelézt nelze. Kromě pověstného Spolku a ještě pár restaurací je to místo, kde se dříve scházel tzv. umělecká sorta. Viz. Asi jediný zdroj: http://www.pivniagentura.cz/po-letech-u-rady (neberte v potaz názor na pivo autora, ten s tímto nemá nic společného).

Vlastně, sám jsem ani nevěděl, zda se oněch slavností zúčastním,

Marow

vystoupit ve Svinově anebo jet na hlavní nádraží? To byla otázka to pranice a také se to ve mně pěkně dlouhou dobu mlelo. Navíc jsem neměl ani přehled, kdo a kdy přesně v kolik hodin hraje.

Těšil jsem se na Marow a Pepu Streichla jsem ještě hrát neviděl, to byly asi nakonec ty dva hlavní důvody, proč nakonec jsem se překonal a prodloužil si cestu vlakem o dalších deset minut. Vystoupit ve Svinově a dojít domů, to by byla konečná, shodli jsme se s Ivošem, když jsme se potkali hned poté, co jsem to ze zastávky Stodolní střihl přes pasáž, dnes už asi bývalého kina Vesmír směrem k ulici Poštovní.

Z dáli, slyším Marow, vlastně už dohráli akorát moderátor Tom Grohregin, který celou akci provázel slovem se ptal diváků, jestli tedy Marek Zeman a spol. mají zahrát ještě jednu. Přidávám do kroku, když v tom vidím zrovna Pepu Streichla u auta, jak si bere inštrumenty.

Asi se ve mně ozvala slušnost a takt, tak jsem šel k němu a zeptal se ho, jestli nechce s něčím pomoci. Ono Pepa totiž již není takový mladík plný energie jako kdysi. Věk jde znát, ale na hraní to nikterak poznat nebylo.

Vystoupení Pepy Streichla s doporovodem

„Zaparkoval jsem tam a pak mne nějaká uklízečka vyhodila, tak stojím tady.“ Povídá a dodává ještě „ No, jestli to uneseš, tak na…“ a podává mi tašku s hudebními proprietami. Tak jsme spolu volně došli za pódium. Z Marow jsem stihl udělat akorát pár fotek, koupit si a nechat si podepsat, jinak skvělé album Tsunami.

Tedy osobní poznámka, mně to na obtíž nebylo, připomnělo mi to má dětská léta, kdy jsem nosil otvy propriety z různých hraní po barech, hospodách, vinárnách a poté jsme kšírovali nočními podniky Ostravskými. Jo, co se v mládí naučíš, na stáří či střední věk, jako se ti sejde, pomyslel jsem si.

Spíše jsem to bral z toho pohledu, že jak říkal Ivo Schamanek v průběhu večera:“ 100 let je jednou za sto let, až bude 200 let, tak u toho už asi nebudeme.“, že se jen zúčastním. Ono pro ostraváka nejenže by to byla ostuda tuto událost prošvihnout, ale když byl vstup zdarma, tak by to byla myslím i pěkná blbost nakonec. Ne nelituji. Navíc, tata, kdyby žil, tak by mi dal, bo raz pravil ať nerobim muzikantum, co by synek muzikanta a z muzikantské, tedy umělecké rodiny, ostudu.

Marow dohráli a Tom uvedl legendu ostravské hudební scény Pepu Streichla. Zvláštně, opravdu zvláštně působila atmosféra ulice mezi domy, již se neslo Pepovo blues podmaněno piánem Martina Jaroška.

Závěr vystoupení Bílého divadla, ke kterému se nebylo jednoduché až tak dostat.

Pokud zrovna děti si nehráli nějaké své hry. Nicméně zde nutno podotknout, že chvíli se zdálo, jako kdyby z jednoho reproboxu, když Pepa začal hrát se nesly nějaké lupavé pazvuky. Pepa Streichl, jinak vyjímečně raz za 100 let pojmenován Josef, se sám ptal, co to je a zkoušel se škrábat po hlavě. Nakonec jsme na to přišli, bylo to tím, že hned vedle reprobeden byly nainstalované laserové pistole a že se to asi rušilo. Ale vypadalo to tak, jako by měl Pepa hlavu z plechu.

Pauzu mezi Pepo a závěrečným vystoupením kapely Zpocený voko, vyplnilo vystoupení Bílého divadla se svou inscenací, kde nakonec hry se protagonistka svlékla či byla svlečená komplet do naha. Což u těch, jenž tu hru a Bílé divadlo znají, vzneslo jistý obdiv. Prostě jednou za sto let se i zázrak koná.

Zpocený voko

 Zpocený voko jsem již viděl z části, určitě tento bigbít či tedy specificky a odborně řekněme blues-rock v ulicích byl skvělým završením sobotního odpoledne.  Odkráčel jsem pomalu domů. No domů, pravda, vzal jsem to ještě přes Spolek. Důležité je, se zúčastnit.

Nakonec tedy až včerejší hledání po internetu mne přesvědčilo o tom, že opravdu celou událost je třeba zaznamenat, aby alespoň o tomto hudebním dění v ostravských ulicích byla vůbec pro nastávající generace a budoucí pamětníky někde první historická trochu detailní zmínka o této, řekněme ojedinělé události, ze které si i nějaké autentické záběry můžete prohlédnout zde, pod tímto odkazem <– a závěrem samosřejmě

Tolik mé postřehy z Ostravy a zas někdy za 100 nebo 50 let U rady nebo jinde …

Mathi Basssnake